V PŘIJETÍ je pro nás přítomná veškerá energie, kterou běžně vyčerpáváme v odporech a setrvávání v nich.
Nemusíme nijak vehementně bojovat s vnějším či vnitřním nepřítelem, a přesto mnoho naší energie jde vniveč, pokud někde hluboko v sobě udržujeme jakýkoli odpor.
Zažít hluboké přijetí něčeho, co se mi zdálo ještě před okamžikem zcela nepřijatelné, pro mě před 13ti lety byla nepopsatelně silná zkušenost. Téměř okamžitá proměna směrem do uvolnění se fyzicky i mentálně, vysvobození ze sevření, které se neslo celým mým tehdejším životem, a které (dnes vím) s sebou odpor vždy nese, ať už ho vnímáme, a nebo jsme na něj tolik zvyklí, že je pro nás již normou.
Platí, že každá vnější situace, se kterou jsme v odporu, má svou analogii uvnitř nás. Je naše. A věřte, není zas tak složité ji najít.
Dá se to říci i tak, že jakoukoli naši vnitřní součást (vlastnost – sebevíc vytěsněnou, způsob života, část minulosti, apod.), se kterou jsme stále v odporu, velice často potkáváme opakovaně i ve vnějším světě.
Tím, že pracuji s principem přijetí mnoho let, všimla jsem si, jak na sobě, tak na druhých lidech, že nezáleží na tom, jak moc „velké“ věci jsou předmětem našich odporů, nesouhlasů, nepřijímání. Jakmile v našem životě je cokoli, co nás dráždí, provokuje, vytáčí, trápí, bolí, děsí, irituje,….., pak je toto téma černou dírou pro naši životní energii.
A tak se často ptám v podobných situacích sebe sama, stejně jako klientů při terapii – vážně chceš celé to téma živit svou energií? Tolik ti na něm „záleží“? Tolik ho chceš udržovat při životě?
Je to zásadní otázka, protože témata spojená s našimi odpory jsou přesně ta, která ve svém životě nechceme. Ale málokdy jdeme tak hluboko, abychom si všimli, že svým nepřijetím do nich stále „sypeme“ svou energii a udržujeme je ve skvělé kondici. A sami se cítíme frustrovaní, unavení a vyhořelí.
Způsob žití v téměř každodenním prožívání mnoha odporů (stačí obyčejné „nechci, ale musím“), na které jsme učeni od dětství, vede k permanentní tenzi, nespokojenosti, jejíž příčina se mnohdy zdá už nedohledatelná.
Zažít si stav PŘIJETÍ je způsob, jak si otisknout do buněk možnost být ve stavu prostém jakékoli tenze. Z počátku na chvíli, než zcela automaticky dle „léty prověřeného scénáře“ přijde jiný odpor.
Ale pak podruhé, potřetí, podesáté,…., posté. Uvnitř nás se tím zaznamenává zcela nová stopa, jak lze žít. A sílí.
Náš vnitřní systém si postupně osvojí způsob, jak se dostat z odporu do přijetí. Během každodenních záležitostí, zcela prakticky. Ihned, v průběhu situací, které se aktuálně dějí.
Odpor a emoce s ním spojené mohou projít skrze nás a odejít během pár vteřin, když (se) nebráníme.
Energie, radost či hluboký vnitřní klid, které se najednou objeví v našem tělesném i vnitřním systému, stejně jako lehkost, se kterou se dosud zaseknutá situace dokáže pohnout, je pro nás majákem ukazujícím směr, kudy proudí život a světlo volně skrze nás…
Častokrát se tolik bojíme být průchozí. Bojíme se života. Protože známe život (jen) skrze dynamiku dobré/zlé, správné/špatné, apod.
Mylně se domníváme, že odporem něčemu zabráníme nebo něčeho dosáhneme.
A pak jednou… skrze prožitek zcela propustného stavu PŘIJETÍ vidíme (i zpětně), jak „dokonale“ jsme svými odpory budovali právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.
A jsme svědky toho, jak ve stavu přijetí to celé ztrácí sílu a … co je na tom to nejkrásnější… nám je celá ta situace najednou úplně jedno, je usmířená. Doslova JEDNO jako vyjádření jednoty.
Celé je to v pořádku, tak jak je. To je zázrak přijetí, přítomného okamžiku, v kterém jediném je možné uzdravení čehokoli.
Přijetí, zdá se, je zcela neduální stav.
Člověk dovoluje životu, aby se děl.
A v tu chvíli, kdy námi bez odporů protéká, dává zároveň absolutní smysl a..
.. je pro nás maximálně vyživující sám o sobě. Tak, jak je.
Stojí to za to. S principem přijetí pracuji při konzultačních terapiích velmi často….
Jana Schoberová