Pravděpodobně všichni jsme si všimli, že současná doba (covidová) rozděluje velkou část lidí na dva tábory. Na ty, kteří úzkostlivě dodržují opatření a sledují počty mrtvých, a ty, kteří nemoc zlehčují či zcela bagatelizují. Můj článek vůbec nemá být pokusem tyto skupiny rozsoudit, ale zamyšlením, co je vlastně pod tím vším. Co nás lidi vede k potřebě vytvářet si nějaké hodnocení v myslích a podléhat emocím, které nám pramálo mohou pomoci k tomu, aby se nám žilo lépe.

U zastánců první skupiny je poměrně zřejmé, že hybatelem z nitra, který je vede k zaujmutí postoje, je strach. Strach o své zdraví, o zdraví svých blízkých. U druhé skupiny zaznamenávám naštvání na systém, který dle této skupiny omezuje svobodu, podnikání a způsobuje mnoho problémů mimo základní téma, kterým je ono zdraví/nemoc. Emoce těchto lidí ale také vyvěrají ze strachu. Tentokrát z toho, co bude. Strach z toho, zda budou mít práci, peníze, zda zvládnou zaplatit hypotéku, zda jejich děti budou mít dostatečné vzdělání, zda nepřijdou o majetek, o firmu, zda s nimi nebude systém manipulovat v mnoha dalších souvislostech, zda zůstane tzv.demokracie a svoboda…

Společným jmenovatelem dění současné doby je strach.

Pokud je v životě člověka přítomný strach, a je úplně jedno z čeho, pak kořen toho strachu vždy vede k základnímu strachu, a to je strach ze smrti.

Možná už tušíte, kam mířím. Jsem člověk zvyklý dívat se pod povrch. A teď zrovna nemyslím směrem k rozkličování toho, zda covid existuje nebo ne, či jaké jsou skutečné důvody toho proč se jím (možná) více či méně šikovně manipuluje. To je pro tuto chvíli úplně vedlejší. Neboť cokoli se projeví ve vnějším světě s tendencí  zasáhnout velké masy lidí, a může to mít jakoukoli podobu, bývá vždy výsledkem něčeho, co můžeme nazvat kolektivní nevědomí, výsledek něčeho nezpracovaného v nás lidech. A téma strachu ze smrti nebo všeobecně téma konečnosti lidského života je v civilizovaném světě nesmírně opomíjené téma. Takřka tabuizované. A proto (skrytě) neuvěřitelně silné. Schopné působit podvědomě z nitra a vytvářet či manifestovat takové životní situace, ve kterých strach můžeme zažívat. Ne, není sám princip života (známý jako „jak uvnitř, tak vně“) tak destruktivní. Naopak. Život to myslí dobře. Pokud se totiž setkáváme v životě se strachem, máme možnost ho vidět a cítit aktuálně teď. Teď, kdy žijem a pravděpodobně není ještě konec našich dnů. 

Aktuálně teď se můžeme ptát sami sebe, „z čeho mám vlastně strach“ a „co nejhoršího by se (mi) mohlo stát“, a budeme-li k sobě upřímní a pořád se budeme ptát hlouběji sebe sama, dojdeme k tomu, že máme strach z konce, ze smrti (anebo z utrpení, které tomu může předcházet). Pokud oloupeme slupky všech možných strachů, dojdeme k tomuto jádru.

Téma smrti… Tak málo se jí zabýváme během života. A přitom nás tak moc ovládá a prakticky řídí naše emoce, a myšlenky zabarvuje strachem. A nedůvěrou v Život a jeho základní principy.  A právě teď to můžeme pocítit. A právě teď to můžeme sami v sobě začít řešit.

 

A jak tohle souvisí s tantrou, možná se ptáte?

Nesmírně.

Nepopírám, že je mnoho způsobů, technik a druhů terapeutických postupů, jimiž lze dosáhnout vyléčení a transformování strachu (ze smrti, protože léčení jakýchkoli jiných strachů bude krátkozraké, téma strachu se prostě jen přelije jinam; kořen zůstane).

Já se na to dnes podívám z pohledu tantry a dovolím si přidat i okrajově vlastní zkušenost.

Tantra, jako systém mnoha technik a dávných učení má vést k Poznání. Ono poznání můžeme nazvat jakkoli jinak – osvícení,  samádhí, nirvána, Bůh, stav trvalého tady a teď, stav popisovaný jako „Já jsem“, a další.

Jedním ze základních rituálů tantry je Rituál smrti. Neboť tantrici kdysi dávno věděli, že poznání smrti v sobě nese klíč k Životu. V tantře se rituál smrti prováděl odedávna, na to téma se lze určitě dočíst i v knihách, popisovat jej by bylo na další článek, a já tu chci především přiblížit jeho smysl, ať už se provádí jakkoli, třeba i přizpůsobený naší západní kultuře.

Rituál smrti má vést k naprostému prožití si vlastní  konečnosti tady a teď, ještě během života, díky čemuž může do  našeho žití vstoupit hluboké uvědomění si podstaty života. A spolu s tím pochopení toho, kdo jsme. Pokud se podaří ztotožnit se s touto hlubokou podstatou, mizí strach ze smrti. A tím mizí všeobecně strach. Nejednou jste připraveni zemřít, pakliže přišel váš čas, jste ale především připraveni každou vteřinu naplno žít pravdu a čistotu své duše, protože mizí strach z toho, „co by tomu řekli ostatní“? Přestáváte žít to, co se od vás čeká, pokud to není v souladu s vaší duší, přestáváte žít to, čemu jste uvěřili, že je pro vás vhodné, protože vám to někdo řekl, přestáváte být tím, kým byste měli být dle měřítek své mysli nebo kohokoli jiného, přestáváte být tím, kým si myslíte, že by vás společnost nebo okolí chtělo mít. Navždy v sobě nosíte prožitek zkušenosti, že jediné o co tu jde, je poznat, kdo skutečně jsem a být sám sebou. Chtěla jsem napsat „být tou nejlepší verzí sebe sama“, ale došlo mi, že být skutečně sám sebou je samo o sobě tou nejlepší verzí, je zbytečné to jakkoli vylepšovat. V tu chvíli mizí potřeba bojovat s druhými, se životem, o život.. Jste si vědomi, že vše přichází v pravou chvíli a děje se PRO vás. A i když by to původním zrakem vypadalo i třeba jako spiknutí  proti vám, tak po zážitku „uvědomění si podstaty“ to takhle vůbec nevnímáte. Vidíte svůj výtvor života, vidíte i cestu, která tu pro vás vždy je, nemáte již potřebu tlačit se někam silou nebo tlačit někoho jiného. Jdete s proudem Života. Vnímáte vedení a to, co se z každé situace můžete naučit. Chcete se to naučit. Neděsí vás něčeho se vzdát nebo o něco (někoho) přijít. Vidíte dar a příležitost k učení v každé vteřině bytí tu na Zemi.

 

 

Až o více jak 10 let poté právě v intenzivní tantrické skupině při Rituálu smrti, který sám o sobě obsahuje mnoho technik a meditací, a trvá i několik dnů, jsem pochopila, co se vlastně skrývá za strachy, tedy strachem ze smrti. Proč se bojíme něčeho, k čemu vlastně směřuje celé naše žití, a co jsme s největší pravděpodobností zažili už nesčetněkrát.

A věřte, není to konec tohoto života sám o sobě, to, co nás děsí. Je to zoufalství z toho, že jsme vlastně nikdy opravdu nežili. V okamžiku, kdy prožíváme postupné usmíření s tím, že vše končí, že už nic nezměníme, nemáme čas říci to, co jsme doposud neřekli, nesdělíme už to, co jsme dosud nesdělili (a přitom měli tolik příležitostí), nezazáříme už svým vnitřním světlem, pokud jsme to dosud neudělali, neukážeme už světu víc sami sebe, své nitro a svou jedinečnost, svou vnitřní krásu, pokud jsme to neudělali doteď, už není čas. A v tom okamžiku víme naprosto přesně, že to, že život končí, není samo o sobě nijak hrozné ani děsivé. Bolest, která přichází, přichází z poznání, že jsme nežili tak, jak jsme žít mohli, jak jsme se před vstupem do tohoto života rozhodli žít. Mnohdy si v tento okamžik lidé uvědomí zcela hmatetelně svůj záměr, se kterým vstoupili na tento svět při zrození a ….. nečekejte prosím, že jsou to tzv. velké věci, velké cíle. Často je to „jen“ ono být skutečně sám sebou, tou Božskou bytostí plnou lásky, kterou všichni v jádru jsme, a na počátku toužíme si tento stav pamatovat a žít za všech okolností, nebo se k němu alespoň životem znovu dostat vlivem lekcí, které nám tu přicházejí prakticky na míru. A stihnout to dřív, než přijde smrt.

Asi tušíte, že se lidem v danou chvíli tváří v tvář smrti nepromítá na plátně mysli nic o tom, že je mrzí, že nevydělali víc peněz, že nebyli úspěšnější než soused, že nestihli navštívit nějakou zemi, ba ani to, že se jim kupříkladu rozpadlo manželství a cítí se vinni. V syrovosti daného prožitku lidé vnímají absolutně, že druzí lidé (tedy spíše jejich duše), kterým jsme z určitého úhlu pohledu ublížili, nám všechno odpouštějí (a na nejhlubší úrovni chápou, byli součástí), a i pro nás je snadné v tuto chvíli a v síle toho okamžiku odpustit komukoli. Komukoli ano. Ale nejtěžší je odpustit sám sobě, své vlastní duši. A co? Právě to, že jsme nedokázali být plně sami sebou. Že jsme to prostě (zase) nedokázali! Že jsme neobstáli sami před sebou. Že jsme ze sebe nedali to, co jsme mohli dát.

A pokud se nakonec i toto podaří v sobě přijmout, usmířit a oprostit se od jakékoli sebedestrukce, pak můžeme pocítit totální volnost. Svobodu. Svobodu nezávislou na vnějších podmínkách, svobodu nezávislou na konečnosti, kterou udává smrt.

A protože jde „jen“ o rituál smrti, nikoli skutečné umírání, pak poté přichází Život. A je úplně jiný věřte mi.

Strach necítíme tehdy, když víme, kdo jsme.

Klíč k radosti a svobodě je uvnitř nás.

Tou spásou, na kterou pořád čekáme někde zvenčí, jsme my sami.

Není třeba nic držet a není třeba nic odmítat. „Ano“ i „Ne“ jsou „jen“ dvě možnosti, z nichž můžeme zvolit kteroukoli, a vždy zůstáváme v míru, v souladu.

Sám Život námi prochází a my se nemusíme bát, co bude zítra, za týden, za rok. Životu nic nedlužíme a on nic nedluží nám. Nepotřebujeme bojovat o život, o své místo na slunci, o lásku, o svou pravdu, o své štěstí. Jsme tím Životem, jsme tím místem, jsme tou láskou, jsme tou pravdou, jsme tím štěstím. Žádná síla zvenčí nám to nemůže vzít.