Kdysi dávno a dávno na šerém úpatí všech věků, se sešel sněm Bohů, aby zvážil, kam ukrýt před Člověkem nejvyšší ze všech božských tajemství.

 

První promluvil Bráhma Stvořitel: “Myslím, že nejlépe bude, skryjeme-li je na vrchol Himaláje. Její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá“.

 

Ale bohyně Kálí – která stejně jako vždycky byla nejchytřejší ze všech – nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla:

“Varuji tě, můj božský druhu. Posvátná Himálaj, pravda, je dosti strmá, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A já ti pravím, že již velmi brzy, za několik znepokojivě krátkých miliard lidských roků, dobude člověk nejpříkřejší horu světa. A co pak bude s naším tajemstvím?“

 

Druhý se pak ujal slova moudrý Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně prohlásil:

“Doufám, že víš, co mluvíš, milá Káli. Pak tedy mám jiný návrh: spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá.“

 

Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: “I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je vskutku velmi zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard lidských roků a jeho plavidla už dosáhnou dna moří. A co bude pak s našim tajemstvím?“

 

Třetí, už značně rozzloben, promluvil sám Šiva Ničitel. “Káli vždycky dělá jenom zmatky! Ale budiž, třeba na tom něco je. Potom nám nezbude, než skrýt tajemství na Měsíci.! A ať se Kálí, neodváží tvrdit, že se člověk dostane až na Měsíc!“

 

“Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady“, odvětila Kálí, “ale i tebe, můj milý, musím varovat. Chladná Luna, pravda, je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, jak moc je člověk zvědavý. Už za křehký okamžik miliard lidských roků přistane člověk na Měsíci  a co pak bude s naším tajemstvím?“

 

To už bylo na tři Bohy příliš! Rozlíceni svatým hněvem vrhli se na nebohou Kálí a jeden přes druhého křičeli: “Už máme dost tvých zpupných řeči, Kalí. Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš, nuže, sama nám řekni, kam ukrýt naše božské tajemství?“

 

Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, na dotaz byla připravena, sladce se usmála a odpověděla:

“Mí drazí druhové! Mám návrh: ukryjeme je přímo do člověka! A já vám ručím za to, že Člověk – který je opravdu moc zvědavý a bystrý – v jeho hledání zleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí za ním celý nehostinný vesmír, ale aby je hledal sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde!“

 

Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli.

 

Jak Kálí řekla, tak se stalo – a božské tajemství je dosud tajemstvím.